Lucie Gabrielová: Můj kamarád Wilda

„Milane, chytej, bacha, házím!“ „Dobrý postřeh, Honzo!“  Všechno tohle se dělo před malinkatou školičkou v malinkaté vesničce s názvem Bělužany. Byla to opravdu malinkatá školička. Byly v ní totiž jen tři třídy, některé ročníky byly spojené a některé třídy tu nebyly vůbec, vlastně  jen první stupeň. Po páté třídě si děti z této školy musely začít hledat jinou. A i když by si někdo řekl,že v takovémhle zapadákově se neděje nic zvláštního, přece se tu našel někdo, kdo potřeboval někomu ubližovat. A stejně jako se tu našel někdo, kdo potřeboval ubližovat, tak se také našel se někdo, kdo potřeboval  pomoct. Mluvím o čtyřech  dětech, co se navzájem nepochopili. tři z nich byly kluci z  pátého ročníku, Honza, Milan a Petr, a tím čtvrtým členem byla jejich spolužačka Veronika. Veronika neměla moc peněz a nových věcí, zato, to čeho měla hodně, byly sourozenci (bylo jich 7) a tak i věci zděděné po nich. Ti tři kluci peněz měli celkem dost, řekl bych až příliš, ale co neměli, byla láska rodičů, kteří měli pořád nějaká jednání nebo služební cesty. Té však měla Veronika dost. A to byl ten problém. Ti tři kluci si mysleli, že peníze mají v životě důležitou roli, a tak si z Veroniky utahovali, smáli se jí, a když už Veronika potřebovala nějakou tu věc novou a dostala jí, kluci se postarali o to aby už nová nebyla. A pro Veroniku hrála důležitou roli láska, takže si myslela, že jí to prostě dělají naschvál. Právě sváděli bitvu nad její novou mikinou. Veronika plakala a kluci dál hráli basket.

Ze školního okna to všechno sledoval… no, tak trochu jiný žák. Seděl na okenním parapetu a smutně koukal na tu nešťastnou podívanou. Normálně by za to dostal vyhubováno od nějakého z učitelů, jenže tohoto žáka nikdo neviděl… Jmenoval se Wilda. Wilda byl tak trochu zvláštní kluk. Nikdy se nenarodil, neměl žádné rodiče a na celém světě ho viděla jediná osoba. Byla to Veronika. Jednoho dne se jí zjevil na hřišti. Byl takový, jaké ho chtěla Veronika. Když se ho zeptala: „kdo jsi?“, odpověděl jí: „nevím, dej mi jméno.“ „Tak ti budu říkat…. Třeba Wilda. To protože máš dvě ruce, dvě nohy, dvě oči a dvoje uši, proto dvojté vé.“ „ Ale to má přece každý.“, řekl jí už pojmenovaný Wilda. „ A není to jedno?“ „ Je.“, odvětil Wilda.  „Hele, Wildo, řekni mi něco o sobě.“ , poprosila Veronika. „ Nemám co.“ „ Ale jak tě mám poznat?“ „ Něco vymysli.“ A tak si  Veronika vymýšlela. Wilda rád četl, chodil na procházky a miloval vše kolem cestování. Přesně takového kamaráda Veronika chtěla. Byl úplně stejný, jako byla ona. 

Wilda se začal objevovat i u Veroniky doma. Většina z vás by si řekla že se tomu divila, ale jí to divné nepřišlo. Naopak, byla ráda, že si může popovídat s někým, kdo jí rozumí. Takhle to bylo celé roky. Nikdy se nepohádali, nikdy si nelhali. Možná to byli až velcí kamarádi, ale jim to nevadilo, ba naopak.

 Ale jeden den se najednou něco změnilo. Wilda musel odejít. Kam, to nevěděl ani sám on. Ale něco ho táhlo pryč. Jediné, co pochopil, bylo, že Veronika si potřebuje najít opravdové kamarády, ne někoho,  koho vidí jenom ona, ne někoho, kdo se ani nenarodil. Někoho, kdo je sám sebou. Prošel celou školou, sešel po schodech a zavolal na Veroniku. „ Veru!“ Veronika zdvihla ubrečené oči. Zvedla se a došla za Wildou. „ Ahoj, chceš už jít domů? Můžeš jít klidně beze mě, já musím počkat, až skončí zápas.“ „ S kým to mluvíš, nikdo tu není.“, křikl na ní Honza. „ Nech jí bejt.“, řekl Milan. „ Nejspíš se baví s tou popelnicí, její životní láskou, však se k sobě hodí!“ Petr se začal hlasitě smát. „ Tak už dost!!“ Všichni tři rázem ztuhli. I Veronika sebou trhla. „ Co to bylo?“ „To je Wilda, můj kamarád.“, řekla Veronika. To  bylo poprvé, co tohle slovo vyslovila. Chvíli bylo ticho. A do toho ticha se ozval Wilda: „ Veru, víš že tě mám rád, jsi moje nejlepší  kamarádka, ale už tu nemůžu zůstat.“ „A proč?“, zeptala se Veronika. Do očí jí opět vtrhly kulaté slzy. „Nemůžeš mít za kamaráda někoho, kdo vlastně existuje. Copak ses nikdy nezamyslela nad tím, proč mě vidíš jenom ty? Nejsem normální člověk, jsem imaginární kamarád.  A my imaginární kamarádi tu nebudeme věčně. Máme mnohem kratší život než vy. Když na nás myslíte čím dál tím míň, začneme se vytrácet. I já se vytrácím. I kdybych chtěl, a věř, že chci, nemůžu tu zůstat, vážně ne.“ Veronika měla pocit,že právě na světě zůstala úplně sama. Do toho se ale ozval Wildův hlas: „ale ještě než půjdu, chci tady sjednat pořádek. Řekni klukům, jak vypadám, aby mě mohli vidět.„

Veronice už bylo všechno jedno. Jakoby cítila, že jí už na světě nic neudělá šťastnou. Začala tedy ale klukům Wildu popisovat tak, jak si ho vždycky představovala ona: kluk s kudrnatými vlasy, hnědými oči, pletí tak bledou, že si ho Veronika občas pletla se stěnou…. Věděla, že tato slova říká naposled.

 „Tak co, jak vypadám?“, zeptal se Wilda s úsměvem. Všichni kluci naráz otevřeli pusu, Wilda je však zastavil. „Neříkejte to. Každý si mě stejně představuje jinak. Takže začneme .Veroniko, proč si myslíš, že ti kluci ubližujou?“ „Ničí mi věci, posmívají se mi, mlátí mě….“ Wilda se je usmál: „A proč si myslíš, že to dělají?“ Veronika zůstala stát jako socha. Byla ten typ dítěte,který dokázal odpovědět na jakoukoliv otázku. Dnes se ale poprvé v životě zadrhla. „Tak jinak.“,řekl  Wilda. „ Kluci, co máte s Verčou za problém?“ Kluci se zachovali přesně, jako Veronika. „Vidíš? Tak, jak kluci nemají důvod ti ubližovat, tak ty nemáš důvod si to myslet. Veru, věděla si, že kluci taky rádi malujou? A jejich nejoblíbenější knížka je Harry Potter a vězeň z Azkabanu? Přesně, jako máš ráda ty.“

 Všichni zůstali stát jak přibitý hřebíky. Po chvilce se Veronika usmála na jednoho z kluků a řekla: „ A co nejraději kreslíš?“ Možná byste čekali, že by se na Verču zatvářil nechápavě, on jí však odpověděl: „ No nejraději moje představy, jak bych si přál, aby vypadala naše škola, kdyby byla úplně nová.“ A zbylí dva kluci řekli: „Já taky.“ Wilda se usmál: „Tak vidíte, že si najdete něco, co máte společného všichni. A to je právě to, JEN něco, ne všechno. Veru, to byl ten váš problém. Každý musí mít něco společného, ale nikdy ne vše. Ono totiž přátelství bez hádek a rozdílných názorů není přátelství.  Tak doufám, že jste všichni vzali ponaučení, které potřebujete.“ Po tom se Wilda změnil v mlhu a nakonec zmizel. Veronice přišlo, jako by zaslechla ještě: „nikdy na Tebe, Verčo, nezapomenu.“, ale pak už nic.

U stolu v jídelně seděli  čtyři páťáci, Veronika, Milan, Honza a Petr. Povídali si spolu a smáli se. Okolo šla jejich učitelka výtvarky: „Tak co, páťáci, (byli na škole totiž jediný ze svého ročníku). Jak jdou návrhy na novou školu?“ Veronika odpověděla za všechny: „Skvěle, paní učitelko.“ Hned jak paní učitelka odešla, všem klukům se hlavou prohnala věta“ „teď nebo nikdy“ a všichni se naráz zeptali: „ Veru, nešla bys se mnou do kina?“

tato povídka se umístila mezi vítěznými v soutěži Jihočeský úsměv