Lucie Gabrielová: Můj kamarád Wilda
„Milane, chytej, bacha, házím!“ „Dobrý postřeh, Honzo!“ Všechno tohle se dělo před malinkatou školičkou v malinkaté vesničce s názvem Bělužany. Byla to opravdu malinkatá školička. Byly v ní totiž jen tři třídy, některé ročníky byly spojené a některé třídy tu nebyly vůbec, vlastně jen první stupeň. Po páté třídě si děti z této školy musely začít hledat jinou. A i když by si někdo řekl,že v takovémhle zapadákově se neděje nic zvláštního, přece se tu našel někdo, kdo potřeboval někomu ubližovat. A stejně jako se tu našel někdo, kdo potřeboval ubližovat, tak se také našel se někdo, kdo potřeboval pomoct. Mluvím o čtyřech dětech, co se navzájem nepochopili. tři z nich byly kluci z pátého ročníku, Honza, Milan a Petr, a tím čtvrtým členem byla jejich spolužačka Veronika. Veronika neměla moc peněz a nových věcí, zato, to čeho měla hodně, byly sourozenci (bylo jich 7) a tak i věci zděděné po nich. Ti tři kluci peněz měli celkem dost, řekl bych až příliš, ale co nem...